Někdy začátkem roku 2019 jsem si v náhodné psí skupině na Facebooku přečetla příspěvek o jízdě na koloběžce tažené psem. Doma jsem tehdy měla irského setra Gryfa, a tak mi koloběžka přišla jako docela zábavný způsob, jak jeho neunavitelnou ohaří náturu zkrotit. Ještě teď si pamatuju, co jsem psala do příspěvku v koloběžkářské skupině, kde jsem následně hledala doporučení na vhodný stroj: “Ráda bych volnočasovou koloběžku na nenáročné poježdění za psem, rozhodně nemám závodní ambice se někde s někým náhánět.” Haha. A přesně proto mám o necelé tři roky později o dva psy víc (tedy celkem tři psy: setra Gryfa a dva evropáky Magúna a Garmina), vystřídala jsem hned tři různé koloběžky a v neposlední řadě si koupila závodní saně. Protože celý svět mushingu, psích radostí a starostí, závodní atmosféry, krásných i složitějších momentů mi učaroval natolik, aby se z původně zamýšlené volnočasové aktivity stal životní styl.