...první závody jsou odstartovány...

Nadešel čas, aby výbor klubu předložil členům program, který by znovu probudil jejich nadšení. Byl jsem pověřen uspořádat s krkonošskou oblastní skupinou první závody psích zápřahů v Československu. Bez Ivana Kobra by se to nepodařilo. Bydlel nad Pecí a patřil mezi nás. Navrhli jsme trasu závodů a po projednání s pracovníky Krkonošského národního parku ji upřesnili. Napsali jsme propozice a rozeslali přihlášky. Ve dnech 16. a 17. března 1985 se na startu sešli mnozí členové klubu chovatelů českých horských psů. Přesto že klubové přebory a vlastně první oficiální závody psích zápřahů u nás byly otevřené pro všechna registrovaná plemena, závodili jsme, až na tři aljašské malamuty, sami. Někteří zástupci dalších vznikajících klubů se přišli podívat, a byli i tací, kteří hodnotili naše šance při účasti speciálních severských tažných plemen jako nulové. Ale to byly úvahy, jaké jen povzbuzovaly naši aktivitu. Přece jen jsme měli v onom roce 1985 před ostatními skupinami nadšenců, kteří kluby se sportovním zaměřením teprve zakládali, předstih. V průběhu soboty a neděle se měly uskutečnit celkem tři závody. V sobotu ráno závod v disciplíně lyžař a pes (skijöring), odpoledne soutěž jednotlivých psů v tahu nákladu na třicetimetrové upravené trase, v neděli závod psích spřežení (mushing).

Do Krkonoš jsem přijel týden před závody, abych pomohl tam, kde bylo třeba. Přípravy vrcholily ve skvělé atmosféře plné očekávání, horečné činnosti a předpremiérové trémy.
Podle vylosovaných čísel vyjeli v pětiminutových intervalech závodníci na trať skijöringu, disciplíny, která umožní závodit každému, kdo má psa. Velké rozdíly v dosažených časech oddělily špičku prvních šesti od zbylých dvanácti hlubokou časovou mezerou. Ježdění se psy přestalo být kuriozitou a nový sport vyžadoval pravidelný trénink, stejně jako ostatní sporty.

Podobně tomu bylo i při závodě psích smeček následujícího dne. Trasa závodu pro skijöring i mushing byla shodná. Start pod Hrnčířskými boudami, zprava jsme minuli Tetřevky, prudkým, poněkud nebezpečným sjezdem se vyřítili na cestu z Černého dolu. Asi tři sta metrů do příkrého kopce a pak už v pozvolném stoupání šikmo proti vrstevnicím tři kilometry na lom svážnice. V klesání u Zrcadlovek jsme nad Jánskými lázněmi uhnuli vlevo. Na zasněžené silnici na Černou horu nechávali závodníci i poslední zbytky sil. Za Černou boudou se cesta pozvolna svažuje, až se prudce zlomí k Javořímu potoku. To místo plné boulí, zúžené v hrdlo lávky až do protisvahu se nazývá Václavák. Mohlo by být pestře zdobeno zlomenými lyžemi, hůlkami i několika kilogramy sádry a škrobových obvazů, ale na to se při závodě nesmí myslet. Cíl na Kolínské boudě byl pro mnohé vysvobozením. Inu závod se psy nelze zaměňovat s exhibiční vyjížďkou.
První závody odhalily všechny nedostatky a úskalí jak organizační, tak výkonnostní. Byly však nesporným přínosem a impulsem pro další práci, včetně možnosti použít některých novinek ve výstroji a vybavení, se kterými někteří startující přišli. Do historie saňového sportu u nás je nutné tyto první závody na území Československa zaznamenat, stejně jako vítěze.

16. 3. 1985, skijöring: 1. Pavel Kobr - Artison, 2. Ivan Kobr - Ganek, 3. Petr Hanzlík - Atacama
16. 3. 1985, v tahu na 30 m: 1. Ivan Kobr - Ganek 300 kg, 2. Petr Hais - Akay, aljašský malamut (AM) 200 kg, 3. Jan Chlum - Artan 100 kg
17. 3. 1985, mushing do 5 psů: 1. Petr Elster (Fortuna, Albion, Hindukuš), 2. Vladimír Pechek (Ben, Atacama, Afré), 3. Ivan Kobr (Ganek, Artison, Akay - AM, Atacama, Aksas)

(z knihy Petra Hanzlíka „Mush go!“ Jihočeské nakladatelství Růže, 1991, str. 82-84)

 

Povedlo se

Tak jsme se dočkali! První velké měření psích sil a schopností organizačních i jiných bylo tady. Psychická stabilita organizátorů se otřásala pod vědomím, že jediný průšvih může udělat ze závodů prvních závody poslední. Množství očekávaných i neočekávaných problémů narostlo tak, že zajištění přeborů se stalo otázkou tvrdohlavosti, silných nervů a mistrné improvizace.

U nás doma však bylo všechno jasné. Přednost dostaly mateřské povinnosti feny. A po pravdě řečeno, vzhledem k tomu, že fena i její pán přes zimu přibrali, nebylo to valné ani s fyzickou kondicí. Proto jsme se do Krkonoš vydali jen na výzvědy. Ke vší smůle jsme dorazili pozdě. Po první disciplíně byli totiž psi se svými pány v cíli dříve, než jsme počítali. Dřív, než se roztrhala ranní mlha.

V nejlepším rozmaru jsme na Kolínské boudě zastihli domácí. Prvním a druhým místem plně zúročili od podzimu každoměsíčně najetých 300 km. Třetí místo Petra Hanzlíka s Longinou (Atacama Severní vítr) jen potvrdilo, že Petr dokáže díky zkušenosti a svým výjimečným schopnostem dostat ze psa takřka nemožné. Zato některým Jihočechům se smůla lepila na paty tak, že v ústranní vypíjeli až do dna svůj kalich hořkosti a sbírali psychické síly k dalšímu boji. Těch fyzických měli dost.

Druhý závod začal všelikými rozpaky. Ze soutěže vypadával jeden pes za druhým. Mohl za to jen hlučící dav diváků, který psy znervózňoval, nebo i to, že na tento závod se při přípravě snad nikdo speciálně nezaměřil? Nepomáhalo ani dobré slovo, ani zvýšený hlas, ani úplata masem. A tak nakonec závodnickou čest zachraňoval Ganek ve vzrušujícím souboji s malamutem. Ganek získal prvenství, většina ostatních psů, a hlavně jejich majitelů, zkušenosti pro příště.
Mlhavé nedělní ráno ještě na startu dávalo naději, že se to třeba vybere. Ale poté, co se na trať vydalo poslední spřežení, se zatáhlo definitivně a poletování sněhu se změnilo na vánici. Ani ta však nezabránila, aby Jihočeši neodčinili předešlé „neúspěchy“. Přesto, že jeli jen se třemi psy, na rozdíl od Ivana Kobra a Honzy Chluma, kteří měli po pěti. Nebo snad právě proto, že menší spřežení bylo snáze ovladatelné? Měli trochu méně natrénováno - Kameničtí kolem tří set kilometrů celkem, Dačičtí 30 - 50 km každý víkend - ale zato vynikající lehké saně. A taky trochu toho nezbytného závodnického štěstí. Ivan Kobr musel cestou vypřahat malamuta. Nedělní smolné okamžiky Honzy Chluma by vydaly na slušnou sbírku, neposlušností vůdčího psa začínající a saněmi shozenými ze svahu od neukázněných lyžařů končící. I když definitivní tečku za závody udělal právě příjezd vyčerpaného a přesmutného Honzy (měl natrénováno 1 200 km), skončilo víkendového krkonošské psí klání úspěšně.

Příště se určitě objevíme na startu některé z disciplín i my. Už teď promýšlíme, jak na to. Nejspíš hned zítra začneme posilovat psí poslušnost a psí i vlastní fyzičku. A co vy?

(Marie Klírová, Spřežení - časopis chovatelů českého horského psa, č. 3/květen 1985, str. 19-20)

 

Zhodnocení I. přeborů Klubu chovatelů ČHP
v Dog mushing

Ve dnech 16. a 17. 3. 85 v Peci pod Sněžkou proběhly první otevřené přebory tažných psů pořádané Klubem chovatelů ČHP. Soutěžilo se ve třech disciplínách.
V sobotu 16. 3. 85: ráno - lyžař a pes, odpoledne - v tahu na 30 m.
V neděli 17. 3. 85: ráno - závod psích spřežení.

Propozice byly uveřejněny ve 2. čísle klubového Zpravodaje. Tyto první přebory byly očekávány se zájmem a rozpaky právě proto, že se jednalo o přebory první, a hlavně ve sportovním odvětví u nás dosud neznámém. K závodům bylo přihlášeno téměř 30 psů s psovody. Na trať však vyjelo v sobotu ráno jen 16 závodníků se psy + jeden výkonný lyžař mimo soutěž a pro srovnání. Na startu pod chatou Mír se krom 13 ČHP sešli i 3 aljaští malamuti, jejichž přítomnost měla konečně vnést trochu světla do neustálých dohadů ohledně výkonu ČHP v porovnání s otužilými tažnými plemeny, importovanými do ČSSR. Velká škoda, že na poslední chvíli odřekl účast Ivan Síbrt z klubu severských plemen - Praha, který přihlásil k závodům 5 husky.

Trasa obou rychlostních disciplín byla shodná a měřila 13 km v těžkém terénu a se značným převýšením. Cíl byl u Kolínské boudy.

Přes to, že z výše uvedených důvodů nebyla v komunikačních prostředcích předem zpráva a celý podnik byl veden ve vší skromnosti, u cíle čekal zástup diváků.
Podle mého názoru se nejhodnotnější disciplínou dle výkonu stal závod první, kde lyžař se psem tvořil lanem spoutaný tandem, jehož souhra a fyzická kondice se staly rozhodujícím faktorem v boji o umístění. Zde bylo patrné, že toto pojetí je nejschůdnější, na rozdíl od závodu smeček. Tato druhá disciplína je vrcholem náročnosti, kde složitý výcvik leadra musí být sklouben se sehraností a nasazením ostatních psů ve smečce, ovládaných autoritou psovoda. Vzhledem k tomu, že smečku tvoří rozdílní psi (feny) různých majitelů, sjetí teamů je prubířským kamenem nadprůměrného mushera. V tomto prvním ročníku, v závodě dog teamů, byla prvořadým momentem úspěchu fyzická kondice psovoda. Čím častěji a rychleji běžel v kopci vedle saní, tím blíže byl k dobrému umístění. Může se zdát, že proto jen atleti za madlem saní mohou být úspěšní. Byla by škoda, kdyby tento názor přetrvával v mysli nadšenců tohoto krásného sportu. Se vší vážností podotýkám, že se nemůže sebezdatnější sportovec, bořící se sněhem, měřit s dobře sjetou smečkou, vedenou kvalitním leadrem, táhnoucí lehké saně. V tomto případě psovod za celý závod opouští saně jen při vyrovnání kolize. Na druhé straně byly hodné obdivu saně, vyráběné z nedostatkových materiálů svépomocí nadšenců z oblastních skupin doslova na koleně. Takové saně např. kluků z Kamenice n. L., to byl výtvor profesionální úrovně (dtto z Dačic, ale již poničené, s prasklým nárazníkem, který spolu s madlem nebyl zhotoven z vhodného materiálu). Myslím, že tato skupina, utvořená a pracující jen doslova pár měsíců, více jak překvapila nejen nadšením, ale i kvalitními výkony.

Zvláštní pozornost je třeba věnovat poslední disciplíně - tah na 30 m. Ta byla v I. ročníku jak od závodníků, tak od pořadatelů podceněna, což mělo dopad na výkon a soustředění jednotlivých psů. Bylo evidentní, že psi k tomuto výkonu nebyli speciálně trénováni a nedokázali, až na výjimky (Gan, Akay), své úsilí usměrnit do několikaminutového vypětí. Svoji negativní úlohu sehrála i skutečnost, že byla vyznačena jen třicetimetrová upravená dráha pro soutěž, a ne ještě s distancí hrazení pro diváky, s velkým prostorem pro nastupující psy u startu a v cíli. V průběhu závodu v tahu dav diváků rychle rostl, natlačil se až k trati a pro soutěžící psy nechal jen 2 m širokou hlučící ulici. Nervozita a rozptýlenost psů si vyžádala jistě svoji daň. Ukázalo se ale také, že z fyzicky zdatných jedinců psovodi nedokázali dostat výkon úměrný jejich předpokladům. Bezpečná poslušnost a ovladatelnost je základ úspěchů, a to nejen v tahu, ale i v ostatních disciplínách!

První přebory tažných psů v ČSSR jsou již minulostí. Přesto, že se konaly v Krkonoších, a ještě v době jarních prázdnin, kdy ubytování závodníků činilo nemalé potíže, možno je hodnotit kladně. Přinesly možnost srovnání, ukázaly cestu pro sportovní akce příští a dozajista rozšíří řady zájemců o toto nové sportovní odvětví v ČSSR.

Na závěr tohoto hodnocení však důrazně upozorňuji! Závody v dog mushing se vymykají z běžné praxe činnosti chovatelů a i když se jasně jedná o sport, nemá zastoupení ani na ČSTV. Své sportovní akce podnikáme a budeme podnikat v horách, to znamená že především v CHKO a Národních parcích. Protože jde o akce hromadného charakteru, výnos MK ČSR č.j. 5954/75 nařizuje žádat o výjimku ze zákona o ochraně přírody č. 40/1956 Sb., což je záležitost více jak zdlouhavá. Využíváme proto známostí a pochopení pracovníků oblastních správ a nelze je zklamat! Nedodržování jejich pokynů a vstupního řádu znamená konec naší činnosti! Nechci ani pomyslet, kdyby došlo k pokousání psem! Žádám proto všechny psovody, aby se dle toho chovali, neb v jejich rukou je životnost tohoto nového sportu v ČSSR.

(Vyhotovil dne 21. 3. 85 Petr Hanzlík. Spřežení - časopis chovatelů českého horského psa, č. 3/květen 1985, str. 16-19)